MUFFIK a jeho noví kamarádi ze záchranné stanice

V úterý vyrazil celý tým MUFFIK na exkurzi do Záchranné stanice Ruda nad Moravou, která se stará o volně žijící zvířata. Rozhodli jsme se pomoct jak finančně na chod stanice, tak osvětou Vás, našich MUFFIKŮ, jak se ke zvířátkům chovat. V rozhovoru s Jitkou ze stanice se dozvíte, jak určit, že zvíře potřebuje pomoc, co rozhodně nedělat a další užitečné a zajímavé informace.
 
Tímto bychom Vás zároveň rádi motivovali, abyste také přispěli. Nemusí jít samozřejmě jen o námi vybranou stanici, můžete přispět třeba na tu, která je nejblíž Vám, nebo na pejsky, kočky či týrané koně v útulcích. To už je samozřejmě na Vás! A abychom Vás ještě více motivovali, tak každému, kdo přispěje v následujících 14 dnech a pošle naší Lucce na email (store@muffik.eu) potvrzení o daru v hodnotě minimálně 300 Kč, dostane od nás slevový kód 20% na náš e-shop www.muffik.cz. (Platí od 10.5. do 24.5.)
 
A teď už přejeme příjemné čtení!
 
 
Když najdu venku zvíře, jak poznám, že potřebuje moji pomoc?
 
Pravidlo číslo jedna: než na zvíře sáhnete, zavolejte do jakékoliv záchranné stanice. Oni vám poradí, co máte dělat a určí nejbližší stanici. Zeptají se vás například, jestli zvířátku teče z očí, jestli po něm lezou mouchy, jestli na sobě má krev a tak dále. Záleží i na tom, kde zvíře najdete. Jestli například najdete zajíce někde na křižovatce, nebo v parku, kde chodí málo lidí. Proto tedy doporučujeme nejdřív volat a podle toho.
 
Kde najdu soupis záchranných stanic?
 
Zvíře v nouzi – národní síť záchranných stanic, které jsme také součástí. Pokrývají celou republiku. Najdete tam jak kontakty a seznam stanic, tak i užitečné rady.
 
Jaké jsou největší chyby při nalezení zvířete?
 
Největší chyby dělají lidé z pravidla u mláďat zajíců a srnek. Jejich matky s nimi nejsou pořád a lidé si myslí, že jsou opuštění. Například na ptactvo se sahat může, ale na zvířata, která mají kožich ne. Ptáčka klidně můžete vrátit do hnízda, pokud ho někde vidíte. Když ale sáhnete na zajíčka, matka ho odmítne. Další častou chybou je vzít domů zvíře, které pomoc nepotřebuje.
 
Jak dlouho už provozujete stanici?
 
Teď už se tomu věnujeme deset let.
 
Jak to všechno začalo?
 
Máme hodně známých, co se týká přírodovědy, na správě CHKO, ornitology a manžel vždycky miloval dravce. No a pak to přišlo. Kamarádka ze Starého Města měla doma čtyři zachráněné špačky, věděla, že jsem doma se synem, a tak se mě zeptala, jestli bych jí nepomohla. Týden na to se tu k mláďatům špačka objevil další pták. Byla to asi náhoda, nebo možná osud. Potom nám sem dali známí z Jeseníku sokola, protože věděli, že máme volnou voliéru po papoušcích. No, a nakonec jsme za první rok přijali dvacet sedm zvířat a další rok už šedesát. Pak jsme se tedy rozhodli, že do toho půjdeme oficiálně.
 
Která zvířata se k vám dostanou nejčastěji?
 
Pokud bych měla říct jeden druh, kterého je u nás opravdu nejvíc, tak rozhodně mláďata ježků. Bývá jich i kolem sta za jeden rok.
 
Napadá vás nějaký zvířecí příběh, který vám utkvěl v hlavě?
 
Často zůstávají v hlavě spíš ty nešťastné příběhy, kdy je zvíře ochočené a už se nemůže vrátit zpět do přírody. Například vydra Sára, která u nás zůstala. Naopak máme rádi, když se někde najde holátko, jako například plh nalezený na hřebeni Jeseníků, který je u nás teď a nám se podařilo ho odchovat. Pak také často vzpomínáme na ochotné lidi. Například strojvedoucí viděl, že zraněné káně odskočilo před vlakem, volal nám a když jsme ho šli hledat, on zajistil, aby vlaky zpomalovali a houkaly, aby se nám nic nestalo. To je vždycky milé vidět.